Vzpomínky

Vzpomínky II

4. května 2017 v 20:48 | Jack Godman

Vzpomínky (druhá část)


Předem bych chtěl upozornit, že ačkoli jsou dnešní informace založeny na faktech, nejsou vědecky nějak podloženy. Současná medicína stále není schopna zmapovat a vědecky podložit vše, co se týká našich vzpomínek. Spousta informací je založena spíše na teoriích bez možnosti je jakkoli fyzicky prokázat. Dnešní článek tedy nelze považovat za regulérní vědecký zdroj informací. A i když bych se já osobně pod následujícími slovy podepsal a jako zdroj informací je použil, musíte mít na paměti, že ne každý člověk je schopen pochopit širší souvislosti a přijímat jiné názory.
V prvním díle tothoto článku jsem přiblížil, jak si náš mozek ukládá a vyvolává vzpomínky. V druhé části tohoto článku se podíváme na to, jak fungují komplexnější spoje a co se v nás děje, když trpíme nějakou poruchou.
První díl článku Vzpomínky naleznete zde.

Emoce
Vzpomínky v kombinaci s emocemi fungují trochu odlišně. Ne že by se ukládali odlišně, ale aktivní spojení se utváří přes emoční centrum. Z toho vyplývá, že pro vyvolání takové vzpomínky náš mozek využívá emoce.
Emoce, jak jsme si už řekli v předchozím díle s názvem Rozum a cit, jsou instinkty. A instinkty jsou vyvolávány mnohem rychleji, než jakákoli forma vzpomínky. Proto některé emotivní vzpomínky náš mozek přímo spojuje s emocí, čímž nám umožní podvědomě vyvolávat vzpomínky, tedy nemusíme je vyvolávat vědomě na základě dostupných tagů nebo aktivních spojení.
Když se ocitneme v situaci, která vyvolá strach, náš mozek tím automaticky vyvolá vzpomínky se strachem spojené, čímž nám umožní na základě předchozích zkušeností lépe vyhodnotit situaci. Je jasné, že pokud se dostaneme do situace, kterou jsme nikdy dříve neřešili ani jí podobnou, budeme reagovat zkratovitě a bez rozmyslu. Naopak, pokud je situace podobná některé z předchozí, je pro nás snazší se k dané situaci zachovat co nejlépe.
Tento proces je dobře vidět na příkladu vojáka. Voják je poslán do války, ale nikdy dříve nikoho nezabil. Když se ocitne v situaci, kdy musí někoho zabít, bude váhat a hledat řešení, což mu zabere podstatně více času, který je důležitý k přežití. Naopak, voják, který již zabil a má zkušenosti, bude reagovat podstatně rychleji, což mu zvýší šance na přežití. Laicky tomu říkáme zkušenosti, ale v podstatě nejde o nic jiného, než schopnost rychleji a přesněji reagovat na konkrétní události.
Problém je, že emocionální spojení neudrží příliš mnoho vzpomínek. Emoce se může spojit pouze s několika výjimečnými situacemi, které náš mozek vyhodnotí jako podstatné pro přežití.

Láska bolí
Určitě víte, jaké to je, když se od vás odtrhne někdo, na kom vám zaleží, nebo koho máte rádi. Říkáme tomu citová bolest, zlomené srdce nebo jednoduše smutek. Tenhle jev je například k vidění i u inteligentnějších zvířat.
Je to ale mnohem jednodušší, než se zdá. Vše totiž začíná opět v naší mysli. Vzpomínky spojené s tím, koho máme rádi. Funguje to prostě tak, že když jsme s touto osobou, probíhají v nás určité chemické reakce. Zamilovanost, pud páření, hádka, atd. Ať už jsou tyto vzpomínky veselé nebo smutné, jsou spojeny s emocí. Ve chvíli, kdy dojde k násilnému přerušení spojení s touto osobou, ať už rozchodem, smrtí, nebo jiným způsobem (únos mimozemšťanů), naše mysl vyhodnotí stav jako ztrátu. Emoce v nás automaticky vyvolá vzpomínky na tuto osobu, což vytváří v kombinaci se stále aktivním spojením, řetězové vyvolání. Náš mozek říká, že to bylo naše a že to chceme zpět (miláška), ale naše vědomí ví, že to prostě nejde. Přebytek hormonů pak způsobí chemickou reakci zvanou jako citová bolest.
Někteří jedinci mají tendenci vnímat tuto emoci více kriticky. Uchylují se pak k tomu, že chtějí co nejrychleji emocionální spojení tzv. přepsat. Rychle si najít náhradu za bývalého partnera a negovat tím ten nepříjemný pocit, kterým nám náš mozek dává jasně najevo, že chceme zpět něco, co už nedostaneme. Bohužel, je to jen iluze. Náš mozek ve skutečnosti nevymaže ani vzpomínky, ani pocity z nich vycházející, pokud tedy nemáte podobný systém jako ve filmu Věčný stín neposkvrněné mysli Usmívající se Když si prostě vzpomínky na osobu vymažete, nebudete mít důvod nad ztrátou truchlit, protože ztráta je jen stav naší mysli, naší sobecké mysli.
Spojení zůstávají aktivní i nadále a tito lidé si pouze vytváří iluzi toho, že se nic nezměnilo. Tohle už patří do poruch osobností, což bude opět samostatný článek. Řeknu pouze to, že aktivní spojení se ruší pouze časem a pokud si tito lidé nedají dostatek času k tomu, aby jejich mozek vyrovnal ztrátu, způsobí více škody než užitku. Největší problém je při rozchodech. Jsou to totiž stále aktivní spojení, které dva jedince stále přitahuje k sobě. Často to pak končí polonávraty, které stejně nikdy nefungují. Často pak dochází k tomu, že je to právě ona náhrada, která tím nejvíce trpí. Moje rada zní, nikdy si nic nezačínejte s někým, kdo je čerstvě po rozchodu.
Zánik aktivních spojení je pak individuální, ale všeobecně se domnívám, že se jedná cca o 6 měsíců až rok. Ale pokud jsou vzpomínky přiživovány a neustále obnovovány, muže to být mnohem déle. Což je opět spíše problém poruchy osobnosti.

Mistr v praxi
Jakým způsobem vznikají praktické znalosti a jak se liší od těch teoretických? Praxe znamená určité zkušenosti v dané oblasti, kterou ovládáme. Ať už po stránce teoretické, nebo praktické. Základem je tedy mít dostatek aktivních vzpomínek, ze kterých následně vycházíme.
Manuální inteligence, nebo také zručnost, je schopnost pojmout informaci a zpracovat ji na přesné instrukce pro naši svalovou soustavu. Čím přesněji dokážeme informace zpracovat, tím přesnější může být i samotná manuální realizace. Kromě samotného zpracování informací, které může být s narůstajícími zkušenostmi přesnější, je také potřeba trénovat svalovou soustavu na konkrétní práci.
Další kapitolou v oblasti mistrovství, je umění. Přesné a citlivé uspořádání určitých informací do podoby, která je značně individuální. Ne každý pochopí styl Pabla Picassa. Ne každému se líbí hudební styl Wolfaganga Amadeuse Mozarta. A ne pro každého jsou určeny knihy E. L. Jamesové. Umění je vnímáno jako fyzické vyobrazení pocitů autora. Faktem je, že forma umění je z velké části propojena právě s emocemi, což naznačuje, že tito lidé, kteří píší, skládají, malují, atd., jsou více emotivní. Tohle je například forma emocí, kterou obdivuji a uznávám, a kdyby každý dokázal emoce projevit jen formou umění, asi by to nebyl takový problém. Rvačky, genocidy, zabíjení, atd., mi už připadají trochu divný styl umění. Asi jako kdybyste si chtěli zahrát GTA v reálném světě (myslím teď skutečně reálný svět, ne nějaké pranky, vtípky nebo videa, kterých je na netu spoustu).
Teoretické informace jsou zase opakem manuální zručnosti. Jsou to informace, se kterými pracuje pouze náš mozek bez nutnosti informace dále zpracovávat na potřebné elektrické impulsy pro naši svalovou soustavu. V této oblasti využíváme jen intelektuální vlastnosti. Bohužel, ne každá intelektuální vlastnost je intelektuálně na výši a ne každý člověk dokáže informace zpracovat tak, aby s nimi dokázala dále pracovat racionalita a logika. Z toho důvodu, když lidé něco nedokáží vysvětlit logicky, vyplňují mezeru informacemi, které se nedají logicky potvrdit ani vyvrátit. Proto lidstvo k mnoha fyzickým faktům vymyslelo další, obvykle duchovní nebo nadpřirozené vysvětlení.

Doktorát Dys
Dys-poruchy se asi od roku 2000 berou jako zcela normální, genetické poruchy, které se začínají projevovat již v dětství. Někdo si myslí, že dys poruchy vlastně neexistují a že je to jen úleva pro líné děti. Jiní si myslí, že dys poruchy prostě lze vyléčit. Jak to tedy je a jak to funguje? Nejprve bych začal asi tím, jak takové dys poruchy vlastně fungují.
Dys poruchy dělíme na několik druhů. Dyslexie je forma problémů se čtením. Nejde o to, že by dotyčný neuměl číst, jde pouze o to, že mozku trvá déle zpracovat čtené údaje. Děti s dyslexií pomalu čtou, zadrhávají se u komplexnějších slov, nebo u delšího textu. Je to vlastně jednoduché. Oči přijmou vjem, který se zpracuje a zařadí jako text. Aby text bylo možné vyslovit, musí si mozek zpracovat jednotlivé slova na písmena a ty podle toho pak předat řečovým svalům. A zde je právě problém. Za normálních okolností jsou nejvíce užívané prvky, jako čtení, psaní, počítání, stále aktivně propojeny, takže člověk vidí text a během nanosekund mu mozek spojí vše do celku, který může vyslovit. Ale u dys poruch dochází k tomu, že některé aktivní spoje prostě nejsou aktivní, i když by měli být. A ani přes časté užívání se v mozku zkrátka aktivní spojení nevytvoří. To znamená, že dítě s dyslexií musí déle hledat v paměti potřebné informace, což se projeví jako pomalé či nesouvislé čtení. Zkrátka mozek nestíhá zpracovávat informace, které se mu dostávají. Konkrétní poruchy pak vychází z konkrétní části naší paměti. Například to že někdo špatně čte, ho nějak neomezuje v počítání, kde může být dokonce jeden z nejlepších. Části, které slouží k zařazování jednotlivých kategorií, se totiž nějak neovlivňují.
Druhou dys poruchou je dysgrafie. Porucha, která má za následek, že člověk špatně či pomalu píše, dělá ve slovech chyby a to i zcela nevědomě. Tato porucha je specifická v tom, že mozek skládá slova z jednotlivých písmen a posílá instrukce do svalů. Takže to co je v mysli se nutně nemusí dostat až do naší ruky. I zde je problém v tom, že aktivní spojení nejsou aktivní, ale zajímavé je, že zde se snaží mozek tzv., vyrovnávat zpětnou odezvu. Je to něco jako synchronizace. Pokud píšete jedno celistvé slovo a mozek nemůže aktuálně vyhledat písmeno, nebo určit podstatnou část, prostě ho vynechá, nebo zareaguje podle určitého vzorce. Díky tomu tyto děti dělají chyby tak, že mohou vynechávat písmena ve slovech, či dokonce celá slova. Mozek nemusí stačit na to, aby si správně odvodili, jaké í mají ve slově napsat, nebo jak ho má sklonit, atd. Tohle nicméně ukazuje na to, že psaný projev, jakkoli se může zdát důležitý, není v naší genetice vnímán jako prioritní.
Další poruchou je dyskalkulie. Je to porucha, která má za následek problém s počítáním a práci s čísly. Asi není potřeba to nějak detailně rozebírat. Poruchy fungují stále na stejném principu, tedy že nejsou aktivní spojení, které by měli být.

Problém problému
Vznik samotných dys poruch je celkem oříšek i pro dnešní medicínu. Má se za to, že je způsobena stejným genem, který může za epilepsii. Další studie uvádí, že dys poruchy jsou dílem poškození, obvykle způsobených během úrazů hlavy. To je pravda, ovšem nutno dodat, že takhle získá dys poruchu tak jedno dítě ze sta, což není tak hrozné.
Standardně se nabízí vysvětlení, že dys poruchy jsou genetické, ale pokud vycházíme z toho, že novorozeně nedisponuje žádnou komplexnější formou komunikace a že mozek v té době ještě neví, kam jednotlivé prvky bude zařazovat, je pravděpodobnější, že dys poruchy se vyvíjejí až v pozdějších fázích dětství. Nejpravděpodobnější je, že dys poruchy vznikají jako vedlejší projev traumatických událostí. Vlastně toto vysvětlení se přímo nabízí, protože spousta dětí s těmito poruchami měli problémy v rodině nebo byli šikanované. Mimo jiné je spojitost také s vadou řeči, tedy koktání, které vychází také z traumatických zážitků, ale na rozdíl od dys poruch, koktání se týká mluveného projevu. Predispozice k depresivním stavům mohou být samozřejmě genetické, což znamená, že u takových dětí je vyšší pravděpodobnost výskytu těchto poruch.
Proč náš mozek reaguje zrovna takhle, je velmi složité říct. Může se jednat o genetické vzorce, podle kterých náš mozek zkrátka reaguje ve vypjatých situacích, může se jednat o určitou vadu v mozku, která znemožňuje vytvářet stabilní spojení mezi vzpomínkami, nebo mnoho jiných vysvětlení.
Ovšem to, jestli se dají dys poruchy léčit je věc druhá. Vada řeči se u dětí léčit dá, a pokud budeme vycházet z toho, že se nejedná o genetický defekt, pak by mělo být možné všechny dys poruchy léčit.
Problémem je, jak jsem zmínil v prvním díle článku, že mozek si zkrátka vytvoří místa, kam ukládá konkrétní vzpomínky a na nich vytváří pouze další kategorie. Samotné vzpomínky proto zůstávají na nestejném místě po celou dobu našeho života. Přeformátovaní mozku by bylo zcela nepraktické, pokud bychom nemohli předem udělat veškerou zálohu vzpomínek. Z toho vyplývá, že pokud už tento problém někde vznikne, zůstane tam. Dá se pouze jistým způsobem obejít, ale ne vyléčit.
Jinak to může být u dětí, u kterých se vada čerstvě projevila. Pokud ještě mozek nezačal na této poruše vytvářet další spojení, může být tato vada jistým způsobem omezena nebo úplně odstraněna. Psychologie je však složitá a značně individuální. Nelze proto s jistotou říci, jestli se dítě této poruchy opravdu zbaví, nebo zda s ní bude žít do konce života a jak moc ho bude omezovat.
Je jasné, že úlevy, které se těmto dětem dostávají, by neměli být zneužívány. To pak vše ukazuje v jiném světle a i na děti, které touto poruchou trpí, pak lidé pohlíží poněkud přezíravěji a nedůvěřivěji. Nakonec sehnat si razítko od doktora a nechat si něco potvrdit, to dnes může udělat úplně každý, tím spíše rodič, který chce zajistit, že jeho dítě bude mít nejlepší známky. Bohužel, psychologie neumí přesně určit tyto vady technologicky, což znamená, že to nelze ani prokázat, ani vyvrátit.
Jen pro informaci, když jsem byl malý, trpěl jsem silnou formou dyskalkulie a dysgrafie. Dyskalkulie se postupem času trochu utlumila, ale dysgrafie u mě zůstala v plné formě. Často při psaní právě vynechávám písmena ve slovech. To jen, abyste věděli, že nevycházím jen z teorií, ale i z vlastní zkušenosti.

Amnézie
Amnézie je velice zajímavý jev, který zejména u lidí znamená velké životní problémy. Nakonec, u zvířat není ztráta vzpomínek nějak zásadní, protože 90% jejich života tvoří instinkty. U lidí je to však krapet jinak. Pokud dojde k vážné nehodě, při které člověk utrpí vážné zranění hlavy, může dojít ke ztrátě vzpomínek. Většinou ne fyzicky, ale psychicky.
V takovém případě mozek prodělá šok, který maže aktivní spojení mezi vzpomínkami. Je to zase jako v té knihovně, kde jsou všechny knihy světa, ale žádná není pojmenovaná. Mozek ale není tak hloupý, a pokud je to možné, snaží se spojení obnovit, nebo alespoň ty, které je ještě možné obnovit.
V lepším případě se jedná o krátkodobou amnézií, kdy si člověk postupně vybavuje různé vzpomínky a snaží se synchronizovat se zbytkem. (Pokud bychom žili ve světě, kde je možné vkládat lidem cizí vzpomínky, pak by se je mozek snažil asimilovat mezi ostatní tak, aby chronologicky odpovídali - to zatím naštěstí nejde). U takových amnézii pomáhají obnovovat spojení nejlépe emoce. Spojení mezi emocí a vzpomínkou je vždy aktivní a většinou i dost silné na to, aby vyvolali konkrétní vzpomínky a ty řetězově vyvolali jim podobné.
V případě dlouhodobé amnézie může být následek trvalý. Většinou je typické, že pokud se vzpomínky nevrátí do několika měsíců, nevrátí se už zřejmě nikdy. Takových případů je však velmi málo. Mozek pak přijde o všechny aktivní spojení a musí si vytvářet nové.

Podvědomé vzpomínky
Hypnóza, podprahové zprávy, ovládání mysli. Tohle jsou všechno způsoby, jakým by mohlo jít ovládat lidskou populaci. V praxi je to ale krapet složitější. Nejde totiž jen tak zhypnotizovat člověka, kterému vložíte do paměti skrytý příkaz, aby zabil prezidenta a pak následně spáchal sebevraždu. Dokonalá vražda Smějící se
Hypnóza je sama o sobě velmi složitá a stejně jako jakákoli psychologická záležitost, je i hypnóza značně individuální. Drtivou většinu populace totiž nelze zhypnotizovat. Alespoň ne jednoduše. Hypnóza stejně jako orgasmus u ženy, vyžaduje určité psychické rozpoložení, kterého se dá dosáhnout pouze, pokud dotyčný chce. Sám jsem hypnózu podstupoval, ale musím říct, že teprve po dvou letech se mi podařilo dosáhnout stavu, který se podobal polovičnímu spánku. Jistě to záleží i na psychologovi, který proces hypnózy provádí. Co víc, náš mozek si nenechá sáhnout do primárního systému. Instinkty v nás budou vždy nadřazeny bez ohledu na to, co se nám pokusí kdokoli vnutit.
Každopádně, je tu jiný způsob, jak lidi ovlivňovat i bez podprahových zpráv a příkazů. Jednou z nich je masové rozhodování. Co udělá část, zopakuje velká většina. A druhý způsob, který se nazývá reklamou.
Právě reklama je to, co cílí na naše bystré hlavičky. Jistě jste si někdy řekli, že nějaké reklama je celkem chytrá, nebo naopak, že ten slogan je tak pitomý a ta hudba tak blbá, že už jen připomínka vám otevírá kudlu v kapse. U reklamy nezáleží na tom, jestli je dobrá nebo špatná. Důležité je, aby se vám uložila do paměti jako aktivní. A toho lze dosáhnout jak pozitivním, tak negativním přístupem.
Druhý krok cílí na systematiku. Reklama se stále dokola opakuje, aby se spojení neustále obnovovalo, což udrží vzpomínky stále aktivní.
A pak přichází třetí krok. Jdete v obchodě a uvidíte produkt. Okamžitě se vám vybaví reklama, kterou máte v paměti stále jako aktivní a váš mozek nad produktem začne přemýšlet. Nemusí na vás nutně zapůsobit ve smyslu, že produkt okamžitě koupíte, ale většina lidí se rozhodně produkt vyzkoušet a zjistit, jestli je reklama pravdivá, či nikoli.
A tím se dostáváme ke čtvrtému kroku, koupení produktu. Podvědomé vzpomínky nějakým způsobem působí na každého z nás. Je to právě ta systematika, která v nás vytváří aktivní vzpomínky. Když reklamu na prací prášek uvidíte desetkrát denně, neubráníte se tomu, abyste nad produktem nezačali přemýšlet. Můžete tomu samozřejmě vzdorovat, ignorovat, ale už to, že nad tím přemýšlíte, je úspěšný tah reklamy.
Podobným způsobem funguje i vymývání mozků. Tedy forma psychického mučení, které má za následek, že si mozek vytvoří emoční spojení s určitou vzpomínkou. Pokud je tento proces dostatečně systematický, mozek si vytvoří tak silné spojení, že ostatní vzpomínky potlačí nebo ignoruje. Takhle probíhá třeba radikalizace. Také to funguje, když chcete nepřátelského vojáka dostat na svou stranu. Sice jsou specialisté, které by měli zvládnout takovému nátlaku vzdorovat, respektive, jsou na to trénovaní, ale při dostatku času a možností nakonec podlehne každý.

Tím bych ukončil sáhodlouhé téma vzpomínek. Příští díl bude věnován snům a spánku. Proč ho potřebujeme a co se v nás odehrává během spánku? Jak fungují sny a co o nás vypovídají?

Vzpomínky

2. května 2017 v 21:20 | Jack Godman

Vzpomínky

Předem bych chtěl upozornit, že ačkoli jsou dnešní informace založeny na faktech, nejsou vědecky nějak podloženy. Současná medicína stále není schopna zmapovat a vědecky podložit vše, co se týká našich vzpomínek. Spousta informací je založena spíše na teoriích bez možnosti je jakkoli fyzicky prokázat. Dnešní článek tedy nelze považovat za regulérní vědecký zdroj informací. A i když bych se já osobně pod následujícími slovy podepsal a jako zdroj informací je použil, musíte mít na paměti, že ne každý člověk je schopen pochopit širší souvislosti a přijímat jiné názory.
Nechť Charles Darwin odpočívá v pokoji (pokud jste to nepochopili, tak teorie evoluce, byť celosvětově přijímána, nebyla nikdy vědecky prokázána a nejspíše ani nikdy nebude).

Co to je?
Co je vlastně vzpomínka? Je to velmi složitý proces, který by se dal přirovnat k binárnímu kódu. Představte si, že máte obrázek, který chcete uložit na flashku. Po jednoduchým kopírováním se však skrývá něco mnohem složitějšího. Obrázek je totiž pouze produkt, který ale stroji vůbec nic neřekne. Aby stroj mohl s obrázkem pracovat, musí nejprve každý bod obrázku rozložit na jednotlivé body a ty pak přemístit fyzicky na další hardware.
Se vzpomínkou je to podobné. To co zaznamenají naše smysly, utváří náš mozek do určité podoby a následně jsou přesnými elektrickými impulsy přemístěny do místa, kde se impulsy uchovají pro další použití. Náš mozek je ale tak geniální, že si automaticky k daným vzpomínkám přiřazuje i možné tagy.
Když vám teď napíšu slovo "AUTO", každý z vás si vybaví jednu nebo více vzpomínek, které nějakým způsobem obsahují objekt, který odpovídá naší představě o tomto slově. Jak přesně fungují tyto tagy, je těžké říct. Ale lze vycházet z toho, že existují podřazené paměťové místa, ve kterém si náš mozek vytváří základní spoje mezi nejdůležitějšími vzpomínkami. Z tohoto místa vychází i schopnost mluvit jazyky.
Nutno dodat, že všechny části naší mysli fungují v jednu chvíli současně, i když je lze využít pouze pro jednu činnost. Mozek tak může k vyvolání vzpomínky využívat i další oblasti, čímž zrychluje odezvu a schopnost vzpomínku vyvolat.

Do cloudu a zpět
Vzpomínky se ukládají do naší mysli poměrně zvláštním způsobem. Náš mozek disponuje krátkodobou pamětí, která obsahuje zlomek nejdůležitějších vzpomínek, získaných během několika posledních hodin, a dlouhodobou, která slouží jako knihovna, ve které se ukládají všechny informace získané v našem životě.
Zajímavé ale je, že náš mozek si nezapíše obraz jako kompletní vzpomínku se vším všudy. Vše co si zapíše, je pouze neurčitý shluk objektů a vjemů. Pokud objekt už v našich vzpomínkách existuje, vytvoří si odkaz a pokračuje k dalšímu objektu. Tím vlastně naše mysl mapuje to, co aktuálně vnímáme.
Pokud ale objekt ve vzpomínkách neexistuje, musí si ho náš mozek vytvořit a zařadit, což je náročnější proces, protože ke kompletní analýze náš mozek využívá prakticky všechny smysly. Z toho důvodu je mnohem náročnější si zapamatovat detaily něčeho, co vidíme poprvé.
Když je náš mozek hotový, máme něco jako prázdný papír plný čísel, kde každé číslo znamená odkaz na konkrétní objekt a vjem. Funguje to pak podobně jako omalovánky, kde podle čísla musíte zvolit příslušnou barvu a prázdné místo vybarvit. Ve výsledku pak máme vzpomínku se vším všudy.

Každá ves, jiný pes
I když paměť jako taková je jen jedna, má několik různých oddělených oblastí, z níž se každá zaměřuje na jiné druhy objektů. Je to celkem praktické, protože v chaosu, kde je všechno zamícháno dohromady, by bylo mnohem složitější najít konkrétní informace. A tak náš mozek samostatně rozděluje objekty do skupin. A i když se to tak nezdá, těch skupin jsou ve skutečnosti stovky.
Je zajímavé, že například text a slova pro mluvenou komunikaci, jsou uloženy zcela odděleně a navzájem na sebe nenavazují. Stejně tak je samotná skupina pro čísla a matematické úlohy. V jiné skupině se ukládají jména, další slouží k abstraktním objektům, osobám. Počet skupin se liší u každého jedince. Podle využitého potenciálu je náš mozek schopen vytvářet komplexnější a detailnější skupiny, což vede ve výsledku k tomu, že si dokážeme pamatovat ty nejjemnější detaily.
Ale každá mysl je individuální a i zde je mnoho různých možností, jak tyto objekty pojmout. Často se stává, že někomu třeba nedělá nejmenší problém si zapamatovat detaily obličeje a lidí, ale nedokáže si zapamatovat psaný text. Jiný zase ukládá detaily z technologických zařízení, ale má problém si zapamatovat čísla. A někdo jiný si zase bez problémů zapamatuje desetimístné číslo, ale má problém si pamatovat místa. Já osobně třeba nemám nejmenší problém si zapamatovat jakýkoli technologický postup, který vidím prvně, za to mám velké problémy si pamatovat jména lidí, ať už jsou psaná, nebo vyslovená.
Tohle je jednak způsobeno tím, co podvědomě vnímáme jako důležité a jednak tím, jak jsme se naučili využívat naši mysl. Nikdo nedokáže pojmout celý svět do jediné mysli a každý má zkrátka jiný potenciál. Nemá ani smysl se pokoušet celý svět pochopit, protože na to zkrátka nestačí náš potenciál. A když už se jednou naučíme nějak paměť využívat, náš mozek ji tak udržuje, protože by bylo velmi nepraktické, každých pár let zcela překopávat systém vzpomínek. Hlavně pak pro to, že bez zálohy bychom o všechny vzpomínky přišli.
Také v tom ale hraje roli genetická predispozice. Pokud je v rodině přítomna například indispozice k početní logice, je možné, že se tato indispozice bude dále dědit.

Řetězová reakce
Pojem řetězené vzpomínky asi nikomu nic moc neřeknou. A to je dobře, protože jsem si tenhle termín právě teď vymyslel Smějící se Ale celkem odpovídá tomu, jak naše mysl bere opakující se vzpomínky.
Řekněme, že studujete na škole. Čeká vás písemka a tak si opakujete stále dokola informace, potřebné ke zvládnutí tohoto testu. Mnoho lidí si při tom myslí, že posilují intenzitu jedné jediné vzpomínky.
Tak to ale není. Náš mozek neumožňuje posílit impuls jedné vzpomínky jinak, než přídavným zdrojem napájení Usmívající se Vzpomínky se prostě ukládají a finalizují, bez možnosti zpětného zápisu. To znamená, že když si na CD vypálíte data a disk finalizujete, už tam žádné další data nevložíte.
Když tedy znovu opakujete vzpomínku, která již byla jednou zapsána, náš mozek vyhodnotí podobnost informací a vytvoří spojení mezi původní a novou. A každé další opakování vlastně vytváří jen další spojení do takzvaných řetězců. Výhoda těchto řetězených vzpomínek je v tom, že díky jejich četnosti a propojení je snadnější je vyvolat. Stačí, když vyvoláte jednu jedinou a ostatní se řetězově navážou. Nevýhoda je, že takové řetězení je na lidskou mysl obrovská zátěž a dlouhodobější udržení řetězených vzpomínek využívá velkou kapacitu naší paměti, což znamená, že kromě těchto vzpomínek může být celkem problém vyvolat jiné, obvykle starší vzpomínky.

Krátkodobá paměť
Krátkodobá paměť je paměť, která ukládá aktuální vzpomínky, obvykle získané před spánkem. Krátkodobá paměť umožňuje rychlé vyvolání vzpomínky, bez toho, aniž by náš mozek musel hledat sáhodlouze jednotlivé objekty a rekonstruovat vzpomínku na základě odkazů. Jednoduše řečeno, jsou to vzpomínky v hrubé podobě před tím, než je náš mozek zpracuje a uloží do výsledné, úspornější podoby.
Vjem je nejprve naším mozkem zpracován do hrubé podoby, která se udrží jen pár minut. V této podobě máme nejčerstvější přístup ke vzpomínce, protože náš mozek zatím neodkazuje na žádné objekty z existujících skupin. To se však po pár minutách změní a mozek si vzpomínku zpracuje tak, aby byla co nejúspornější. Rozdíl je v tom, že náš mozek zatím nefiltruje nezařazené objekty, takže ve vzpomínce je vše. To umožňuje nejaktuálnější vyvolání vzpomínky se všemi detaily. Později mozek začne detaily filtrovat a nepotřebné nebo nezařaditelné informace zkrátka vymaže spolu s celou krátkodobou pamětí.
Nevýhoda krátkodobé paměti je ta, že je vysoce nestabilní a vzpomínky nejsou komprimovány, což znamená, že kapacita krátkodobé paměti je relativně omezená. Pokud například dojde k otřesu mozku, může dojít ke ztrátě informací uložených v krátkodobé paměti. Když se pak proberete a začnete vzpomínat, co se stalo, zjistíte, že si zkrátka nemůžete vzpomenout. Možná si nevzpomenete na žádnou vzpomínku z toho dne.
Zajímavé také je, jak mozek přistupuje k informacím, které jsou a které byli. Pokud s někým hovoříme o nějakém tématu, využíváme slova. Náš mozek tedy musí nejprve zpracovat to, co chceme říct, pak vybrat vhodná slova, která naši myšlenku zastupují a následně vybrat z paměti, jak převést tyto slova do fyzického projevu. Ačkoli mezi myšlenkou a slovem uběhne řádově pár mikrosekund, náš mozek stihne současně kontinuálně navazovat dalšími slovy a tvořit tak celé věty a názory. Pokud se stane, že jsme vyrušeni a začneme vnímat pozornost jinému dění, náš mozek začne nové informace ukládat jako vzpomínku. Když pak chceme pokračovat v rozhovoru, může se stát, že najednou ztratíme nit. Buď si nevzpomeneme, kde jsme skončili, nebo si nevzpomeneme, o čem jsme se bavili. Je to pro to, že na místě, kde byl ještě před chvílí konec rozhovoru, se začala ukládat příčina vyrušení a naše mysl zkrátka odkazuje na zcela jinou vzpomínku.
Tento proces preferují zejména studenti a já sám jsem ho na škole také preferoval. Učit se před písemkou je ideální, protože vzpomínky jsou zapsány čerstvě. Pravda, je těžké do krátkodobé paměti pojmout hodně informací a také je problém si informace udržet déle než pár hodin, ale ve většině případech to stačí. Při téhle možnosti jsem písemky vytahoval na trojku, což plně odpovídalo možnostem. Proč se učit mnoho zbytečných informací, které v životě už nikdy potřebovat nebudete.

Dlouhodobá paměť
Vědci se domnívají, že lidský mozek pracuje v jednu chvíli pouze s jednou pamětí. To ale není tak úplně pravda. Pracujeme současně jak s krátkodobou, tak s dlouhodobou pamětí. Naše mysl totiž stále pracuje a porovnává, analyzuje, předpokládá a počítá. Drtivou většinu informací bere náš mozek právě z dlouhodobé paměti, čímž informace v té krátkodobé může doplnit, nebo může odkázat na již existující vzpomínky a vytvářet tak aktivní spojení.
Pro příklad: Abychom mohli vypočítat příklad x * y + 20 / r, musíme využít informace, které už máme, nebo které bychom měli mít. Vzpomínka na příklad se sice vytváří teď, ale informace jsou staré několik let. Pokud by byl příklad totožný s jiným, který jsme už někdy v minulosti viděli, mohl by to náš mozek najít v paměti a využít další vzpomínku k usnadnění nalezení řešení.
Dlouhodobá paměť je tedy paměť, která ukládá všechny vzpomínky z krátkodobé paměti a zařazuje je pod své vlastní skupiny. Vyvolat vzpomínku z dlouhodobé paměti může být časově náročnější, protože ji musí náš mozek rekonstruovat z jednotlivých objektů, případně je najít pod konkrétními tagy. Pokud třeba víme, že hledáme vzpomínku s tagy dům, zahrada, strom, pes, auto, bude náš mozek hledat vzpomínku, která těmto tagům odpovídá, případně je ji nejblíže. Podle schopností našeho intelektu se pak odvíjí rychlost odezvy, s jakou jsme schopni vzpomínku nalézt a vyvolat.
Pro některé teď bude možná šok, že žádné informace se z naší dlouhodobé paměti nemažou a to ani po mnoha letech, kdy tyto informace nevyužíváme. Je to tak, dlouhodobá paměť nemaže žádné vzpomínky. Čím je vzpomínka starší, tím je složitější a náročnější ji vyvolat, ale vzpomínka v naší paměti přetrvá. To že ji nejsme schopni vyvolat, nebo že jsme na její existenci zapomněli, neznamená, že v nás není. To co se vytratí, jsou pouze aktivní spojení, které se skutečně ruší z důvodů, aby náš mozek mohl lépe využívat nové vzpomínky a uvolnil potenciál důležitějším informacím, které aktuálně vyhodnocuje jako prioritní.
Aktivní spojení jsou spojení mezi vzpomínkami, kdy na sebe jednotlivé vzpomínky vzájemně odkazují. Jedna vzpomínka, nebo její část vás odkáží na jinou a ta zase na jinou, čímž se vytváří řetězené vyvolání vzpomínky. Nové vzpomínky mají více aktivních spojení, zatím co ty nejstarší jich mají méně. Proto je mnohem těžší si na starší události vzpomenout a správně je rekonstruovat.

Spánek
Vzpomínky se z krátkodobé paměti přesouvají v průběhu spánku. Spánek má totiž velký vliv na naše vnímání dne a noci, ale i na psychický stav, vnímání reality atd. Spánku se budu věnovat v příštím díle. V průběhu hlubokého REM spánku se tak přesouvají naše vzpomínky. Má to své opodstatnění. Rem spánek je důležitý i k dalším věcem, ale hluboký stav nevědomí využívá náš mozek právě k bezpečnému přesunutí vzpomínek. Kdyby se vzpomínky přesouvali v jiném stavu, který není tak hluboký, mohlo by dojít k narušení přesunu a mohli bychom o spoustu vzpomínek přijít. Tento jev můžeme vidět v praxi, pokud nás něco z hlubokého spánku vyruší a donutí náš mozek přejít do stavu pohotovosti. To znamená, že mozek vyplaví adrenalin, což simuluje bdělý stav a jsme schopni okamžité reakce. Často se pak může stát, že si některé informace z předchozího dne ráno prostě nevybavíme.
Zajímavostí je fakt, že náš mozek si do krátkodobé ani dlouhodobé paměti neukládá sny. Jediný sen, který jsme schopni si zapamatovat, je poslední sen před probuzením a to jen za předpokladu, že si okamžitě po probuzení zapamatujeme konkrétní informace. Máme na to jen velmi krátkou dobu, což znamená, že si zkrátka nemůžeme pamatovat úplně všechno. Proto je tak náročné si ze snů vybavit detaily.

Článek se ukázal být velmi dlouhý, proto zbytek článku bude jako druhý díl.
 
 

Reklama