Proč duchové (ne)existují

29. června 2018 v 20:59 | Jack Godman

Proč duchové (NE)existují


Téměř každý z nás se někdy ptal, co je vlastně po smrti? Co se stane s našim tělem? Našim vědomím? Změní se prostě jen v prach a z naší existence nezůstane vůbec nic, nebo se naše mysl přenese někam do jiného rozměru, kde nabyde novou životní formu a bude dále pokračovat ve své existenci i po fyzické smrti? Dnes se pokusím odpovědět na další z otázek, které lidstvo trápí už od úsvitu věků.

Fyzický stav
Nejprve musíme pochopit, co je vlastně náš fyzické život. Postupně jsem fyzickou stránku stránku rozebíral v různých článcích, takže to vezmeme jen zlehka.
Člověk je fyzická hmota, tvořená buněčnou strukturou. Buňky spolu vzájemně komunikují, předávají si informace a vytváří si svou vlastní internetovou síť, jeho centrem je náš mozek. Tam se vše ukládá a tam se vše také řídí.
Naše interakce ovšem nejsou jen elektrickým impulsem. Spoustu našich vjemů a způsobů myšlení je dáno chemickou cestou. Je to neuvěřitelně složitá síť, ve které se posílají impulsy, které jsou pak převáděny na hormony, které pak předávají informaci na konkrétní místo a tím vytváří naše reakce. Strach, smutek, vztek, deprese, radost, štěstí. Všechny tyhle vlastnosti jsou dány chemicky. Čím více v některé z vlastností dominujeme, tím je přísun konkrétního hormonu vyšší. Více o hormonech se dočtete v článku Rozum a cit a Strach a zloba.
Základní podstatou naší osobnosti jsou tedy chemické reakce, odehrávající se v naší mysli. Pokud nemáme dostatek jednoho hormonu, nahrazuje ho jiný, což vytváří nerovnováhu a může dojít například k depresivním stavům, panickým úzkostem, nebo euforii z něčeho, co je nám příjemné.

Kdepak je duše?
Dobře, nicméně, bavme se na jisté přístupné úrovni a počítejme s tím, že člověk opravdu disponuje i něčím, co by se dalo nazvat duše. Ale co to je a kde to je? Kde bychom tuto takzvanou duši hledali?
Víme, že centrem všeho je naše mysl. Mozek, který vše řídí a ukládá. Ale také doufáme, že něco z nás dokáže tu smrt přežít a zachovat to, čím jsme byli. Pokud bychom se bavili čistě na vědecké úrovni, pak bez ohledu na to, kdo buňky stvořil, se udržují neustále v chodu. Neustále zpracovávají energie a potřebné minerály k tomu, aby byli schopné duplikace. Ty sami o sobě nesou v DNA veškeré potřebné informace, které jsou zapotřebí ke stavbě celého živého tvora, jeho vývoje i kvality života. Takže kde je vlastně ta duše? Nebo spíše, kde by mohla být?
Některé teorie duši specifikují, jako naše duševní dvojče. Tedy obraz naší osoby v jiné dimenzi. Naše dvojče vše dělá současně s námi. Chodí, jí, spí, mluví, ale bez fyzické roviny. Na tomto principu je založeno i astrální cestování. Kdy se člověk odpojí od svého fyzického těla a je schopen přímo ovládat jen své dvojče, jako samostatnou bytost. Nutno dodat, že dvojčata přejímají i všechny informace z našeho mozku. Je to takové zvláštní zrcadlení, ale vzhledem k tomu, že fyzický svět můžeme vnímat pouze v jedné dimenzi, je logicky dvojče jen takovou lacinou kopií.
Tenhle proces by mohl zajistit určitou formu zálohy našeho vědomí, ale je také nutné si uvědomit, že se nejedná o samostatnou myslící bytost, ale jen o kopii nás sama. Pokud zemřeme ve fyzickém světě, co se stane s dvojčetem? Existují v jiné dimenzi miliardy různých dvojčat, odsouzených k věčnému životu bez vlastního vědomí? Přiznejme si, že tahle varianta by moc lákavá nebyla.
Další teorie mluví o tom, že duše jako taková, je energie, protékající všemi buňkami a vším živým. Prakticky se jedná o neutrální energii, která v nás pouze koluje a udržuje nás na živu. Potřebovali bychom ale takovou energii? Opravdu si naše buňky nedokáží vystačit s tím, co mají k dispozici?
Odpovědí je, že by mohli. Takže to poněkud komplikuje samotný fakt toho, jestli vůbec taková energie existuje. Když není zjistitelná, může klidně být a současně také nemusí. Ale mohlo by jít o takovou nadřazenou síť, která slouží ke spojení s Božskou entitou a díky čemuž by mohl bůh život jistým způsobem regulovat a usměrňovat. Tato teorie se zatím zdá být jako nejlogičtější.
Duše je tedy jen energie, která propojuje živé organismy na planetě a umožňuje stvořiteli mít nad životem výhradní kontrolu.

Peklo smrti
Strach ze smrti je v nás zakořeněn tak jako potřeba jíst, pít a dýchat. Je to pud, který nás má chránit před nebezpečím a motivovat k tomu, abychom přežili. Touha k životu je tak zcela logická. Není se tedy čemu divit, že lidé po celé věky a ve všech kulturách, snažili vytvořit teorii o životě po smrti, která by strach ze smrti mírnila. Šlo především o uklidnění davů a dát lidem naději, aby neodcházeli ze světa vyděšení. A tak máme různé teorie o reinkarnaci, nebi, pekle, jiných planetách a dokonce i teorii o správcování po boku samotného Ježíše či Boha.
Všechny tyto teorie mají společný fakt. Všechny zahrnují existenci duše, nebo určité formy duchovní existence. Fyzický mozek se rozloží nebo ho sežerou červy, takže pro vytvoření funkční teorie je potřeba dát podnět k zamyšlení a důvěře. Ten je založen na tom, co se nedá dokázat. Proto duše existuje v jiné dimenzi, zcela oddělené od té naší, ale i tak nám to zaručuje věčný život.
Ale co je to vlastně smrt? Smrt je doslova stav, kdy buňky v našem mozku odumřou, v důsledku některého z fyzických příčin, a dojde k nenávratnému poškození. To čím jsme byli, se pomalu začne vytrácet, jak začne vyhasínat život ze všech neuronů. Celá síť se tak zhroutí a dojde k postupnému zničení všeho, co nás dělalo lidmi. Vzpomínky, povahové rysy, intelekt. Zkrátka všechno se vytratí a poslouží jen jako hnojivo, pro vegetaci, nebo mrchožrouty.
Je fakt, že tenhle proces zní opravdu děsivě. Proto je pro spoustu lidí snadnější přijmout alternativní představu o nesmrtelnosti. Nakonec, je to pochopitelné, že touha po životě převládne nad strachem ze smrti takovým způsobem, že začneme věřit i iluzím a fantastickým představám. To však neznamená, že musí nutně jít o fantastické představy. Stále je tu možnost, že tomu tak opravdu je.

Povstání mrtvých
Teď se přesuneme k tomu, co se vlastně stane po smrti za předpokladu, že by byla pravda o teorii nesmrtelné duše.
Duše je vlastně jen energie, která slouží nějakému vyššímu účelu. To není tak složité pochopit. Do duše by se skutečně mohli přenášet všechny vzpomínky a znalosti z našeho fyzického já. I tento proces je stále uvěřitelný. Teď však přicházíme k bodu, který už hodně mýtů boří.
Tím bodem je náš mozek. Už víme, že mozek je prostě jen chemie. Pocity, nálady. Všechno je dáno chemicky v naší mysli. Potíž je v tom, že chemie je jen fyzická molekula. Když tohle odstraníme (zemře s naším tělem), zůstane pouze energetický otisk naší mysli.
Je to něco jako data na flashce. Samy o sobě nejsou ničím, jen informacemi, které čekají na zpracování. Pokud do nich vložíme umělou inteligenci, která s nimi bude pracovat, pak můžeme dosáhnout jistého pokroku. Jenže umělá inteligence je umělá, protože se jedná pouze o simulaci inteligence. Ve skutečnosti jsou to jen napsané instrukce, podle kterých se řídí program. Žádná svobodná vůle. Pokud nenaprogramujeme strach, pak stroj nebude vědět, co to strach je a již jeho reakce v případě ohrožení může být zcela odlišná, od té lidské.
A přesně takhle můžeme vnímat onen otisk vědomí. Informace tam mohou být, ale bez emocí, nálad. Žádná motivace, pocit štěstí nebo nudy. Naprosto bezcitné něco, co má pouze znalosti předchozího majitele, ale nemá už jeho povahu. A protože i morálka je dána chemicky, pak logicky nemůže vnímat ani dobré, ani špatné.

Entita na druhou
Předpokládejme však s tím, že máme informace a máme i něco jako otisk svobodné vůle. Máme tedy nějakou relativní svobodu a svobodné uvažování. Stále však platí, že bez motivace a emocí. Ty zkrátka umírají s naším fyzickým tělem.
Z toho vyplývá, že čelíme jistému problému. Pokud nejsme motivováni stejným systémem jako v době života, můžeme se rozhodnout, ale hlavně budeme moci na vše pohlížet úplně jinak. Žádná láska, žádný strach, prostě vůbec žádné pocity, jen naprostá prázdnota a věčný život.
Takový otisk mysli se tím pádem stává novou životní formou, naprosto nezávislou na předchozím fyzickém životě. Stane se vlastně entitou a současně zcela odlišnou životní formou. Ale i přes veškeré informace, to již nebudeme my, protože my jsme definováni emocemi.
Vznikne tak entita, která by mohla klidně škodit jen pro to, že nemá morální hodnoty. Není schopna sebereflexe a nedokáže projevit empatii. Být odsouzen k něčemu takovému na věky, to by se dalo charakterizovat jako skutečné peklo. Někoho teď možná vyděsí právě posmrtný život, který by ho mohl čekat. Protože ať se snažíte sebevíc, bytost která není hnána stejnou motivací jako vy, bude pravděpodobně i jinak smýšlet. Je to pak, jako by vaši mysl ovládl parazit.

Jsme jen zvuk
Je toho ale více, co mě vede k tomu, že duchové neexistují. Jednou za dalších věcí je právě samotná komunikace s duchy, kterou praktikují tzv. Lovci duchů. Ti se snaží pomocí komunikace, rituálů a měření docílit toho, aby mrtvé duše, které nedokázali odejít na druhý břeh, mohli v klidu odejít. Je zajímavé, co je vlastně definováno tím druhým břehem. Protože pokud je nějaký život po smrti, pak odesláním na druhý břeh se rozumí, život po životě po smrti. Na druhé straně pak nemusí být vůbec nic, což také nemusí být zrovna výhra. Ale hlavně to vytváří klíčový zámek pro posmrtný život. Tedy, že po fyzické smrti přichází nějaký duševní život a teprve po něm přichází nějaký věčný život. Takže i kdyby se někdo dostal do života po smrti, nedostane se do života po životě po smrti, takže stále nebude vědět, co na druhé straně je a nepomůže mu k tomu ani klinická smrt. Je to šikovně vymyšlené, že?
Stále však můžeme předpokládat, že máme co dočinění s bytostí, která má znalosti a informace našeho zesnulého. Ten se nachází v životě po smrti a mohl by tedy nějak komunikovat s fyzickým světem. Ovšem jak? Nemáte fyzické tělo, chybí vám ruce stejně jako hlasivky. Nemůžete si jen tak zavolat domů. To prostě nejde.
Jako duše si musíte najít způsob, jak s fyzickým světem komunikovat. A protože lidé mají pět smyslů, musíte cílit na některý z nich. Čich, hmat, chuť, zrak nebo sluch. Duše se údajně pokouší komunikovat různými způsoby, od čichových vjemů, přes zrakové, hmatové, až po sluchové.
Berte ovšem v potaz, že člověk, který se právě stal entitou, může své okolí vnímat hodně složitě. Odebrání všech fyzických smyslů postaví entitu do pozice, kdy se musí naučit, jak se projevit. A to jistě není otázka pár dnů. Bavíme se tedy o tom, že každý z oněch projevů, se musí entita neučit, jinak žádné komunikace nedosáhne. A takové učení a ovládání může zabrat stovky let za předpokladu, že má vůbec nějakou motivaci k tomu to dělat, což je také dost sporné.

Pachy
U čichových vjemů je to poněkud složitější, neboť se jedná o dost individuální vjem. Navíc mozek dokáže imitovat pach jen na základě vzpomínky, což dost znesnadňuje prokázání tohoto vjemu. Předpokládá se však, že duch umí vytvořit pachovou částici, která následně podráždí čichové nervy, a ty dají už příslušnou informaci naší mysli.
Jenže vytvoření hmoty z energie není možné. Pachové částice musí mít tedy jasný fyzický zdroj a to už duch nejspíše simulovat nedokáže, pokud tedy nezapříčiní zkažení vajec nebo mléka. Tento projev je tedy považován za popřený.

Zrak
Vizuální projevy jsou také poměrně kontroverzní. Je totiž často složité rozeznat, zda jde jen o halucinaci, či skutečný projev. Faktem je, že cokoli co odráží světlo, lze vidět a současně to lze i zaznamenat na optické zařízení. Pokud tedy dotyčný vidí ducha, ale na fotce nic není, pak se logicky musí jednat o halucinaci, neboť se v prostoru nenachází objekt, který by světlo skutečně odrážel do naší sítnice.

Hmat
Spousta lidí tvrdí, že se jich něco dotklo, aniž by cokoli fyzického viděli? Je to možné? Může se duch zhmotnit a dotýkat se nás? Může třeba vzít nůž a vrazit nám ho do břicha? Byla by taková vražda hodnocena jako sebevražda? Smějící se
Určité fyzické projevy by pro ducha asi mohli být typické. Pokud se naučí, jak svou energii soustředit do jednoho místa, mohl by dosáhnout nějakého projevu v rámci fyzického světa. Zabouchání, dupnutí, shození nebo i letmý dotek. Jenže to vyžaduje i spoustu jeho vlastní energie. Té, která tvoří otisk vědomí. Nemůže tedy působit dlouhodobě v našem fyzickém světě, což vede k tomu, že vržené stoly a židle, či nože po místnosti, prostě nejsou reálné.
Pokud už k takovému kontaktu dojde, bude to jen něco velmi krátkého a rychlého. Nakonec, k tomu, aby byl duch schopen něco takového udělat, musí stlačit vzduch v malé oblasti do takové síly, aby vytvořil požadovaný efekt. A pokud jste někdy pracovali s kompresorem, pak víte, že i když dosáhnete potřebné síly, vzduch se rychle rozpíná a nedosáhne tak nějakých velkých vzdáleností. Není to zkrátka jednoduché, dosáhnout tlaku jedné atmosféry a lidské plíce to nezvládnou.

Sluch
Nejčastější projev, k jakému se duchové uchylují, je sluchový. Respektive možností vytvořit mechanické vlnění na slyšitelné bázi. Samozřejmě se k tomu opět využívá vzduch, v kterém se zvukové vlny šíří.
Díky tomu, že jsou tyto vlny velmi slabé, používají se speciální přístroje, které mají za cíl tyto zvuky zesílit. Na tom by vlastně nebylo nic zvláštního, nebo neuvěřitelného. Naopak, tenhle princip by odpovídal možnostem, jaké duchové mají.
Ale zde přichází i jeden z hlavních problémů a otázek. Proč duchové mluví svým hlasem? Duch moduluje svůj hlas i zbarvení do takového, jaký měl mít za života. Je to však možné?
Duch pozbyl všech svých pěti smyslů i fyzických možností. To ne jen znamená, že nemůže mluvit, ale že ani neslyší. Jistě, může vnímat vlnové kmitočty, ale ty jsou jen souborem informací, které v případě ducha nic moc neřeknou. Pokud se však neslyší, nemůže si správně ověřit, že hlas, který používá, patří skutečně jemu. Pokud tedy vytvoří vlnění na slyšitelné úrovni, bude to informace pro nás, nikoli pro samotného ducha. Přes to v různých nahrávkách je slyšet mužský či ženský hlas.
To je ovšem nesmysl, protože duch má jen vzpomínku na zabarvení a tón hlasu. Z něj vytvořit zvukovou reprodukci by bylo hodně složité a vyžadovalo by to spoustu zkoušení s nutností zpětné vazby. Hlas ducha by tedy měl být jakýkoli, jen ne věrný originálu. Přes to se na nahrávkách nedočkáme strojeného nebo nespecifikovaného hlasu. To je samo o sobě dost divné a svědčí to o tom, že se jedná buď o falešný záznam, nebo si nějaká entita pouze dělá srandu a moduluje náhodné hlasy - ale radost je chemická a řekli jsme si, že duchové nejsou řízeni chemií, jako my lidé, což celou teorii bortí.

Duchové světa
Existují duchové? Existuje skutečně život po smrti? Nebo život po životě po smrti? A mohou duchové vážně s námi komunikovat? Pravděpodobná společná odpověď je, že ne. Nejde o to, že by to bylo nereálné, ale spíše o to, že se k tomu prostě žádný duch ani dostat nemůže. Pokud jsme tak v kontaktu s něčím, jistě to nebude duch našeho zemřelého kamaráda, nebo člena rodiny.
Naopak, v našem světě jistě existují i bytosti, které dokáží víc, než co si umíme představit. Takové entity si z nás mohou dělat legraci, je však otázka, co je motivuje a proč, případně, na jaké bázi je postavena jejich existence. Ale z dědečka, který zemřel na stáří, se jistě entita nestala, nemluvě o tom, že pokud by to tak bylo, byla by druhá dimenze zaplněna miliardami entit. I když co já vím. Třeba je prostor v duchovní dimenzi relativní.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama