Výjimečná náhoda

24. dubna 2018 v 17:11 | Jack Godman |  Výjimečná náhoda

Vyjímečná náhoda


V našem světě existují věci, mezi nebem a zemí. I když přesněji by to mělo znít, mezi atmosférou a zemským jádrem. Dnes se trochu podíváme na to, jak výjimeční jsou lidé, jakými nadpřirozenými schopnostmi disponují, a jak to celé vlastně funguje.

Jedinečnost
Než se dostanu k tématu, nalijeme si trochu čistého vína. Každý člověk na světě touží po určité dávce výjimečnosti. Může se jednat o celosvětovou slávu, uznání, ocenění vašich schopností či znalostí, nebo prostě jen po respektu jiných. Všichni jsme v tom naprosto stejný a každý kdo by tohle popřel, by byl pokrytec. Nakonec, je to součást naší motivace, která náš žene vpřed a nutí nás jít dál a být lepšími a většími. Motivaci jsem již pojal v článku Smysl života.
Ambice tak mohou sloužit, jako hnací motor všeho. Od evoluce po civilizaci. Ale může se stát i nástrojem naší vlastní zkázy, pokud ambice přerostou přes hranice reality. Asi si říkáte, že uskutečňovat naše sny je vlastně jádrem této motivace. Ovšem, jsou sny, které by nikdy neměli být realizovány.
Jako lidé tedy trpíme jistou potřebou výjimečnosti. A tuto výjimečnost si kompenzujeme různými způsoby. Někdo se stane hercem, někdo napíše knihu, jiný přednáší na univerzitách, další založí rodinu a někdo zase jde do politiky. Zkrátka, každému podle jeho chuti.
Je však jistá specifická skupina lidí, která si svou výjimečnost, realizuje skrze skutečné sny. Tedy, skrze naši představivost a fantazii.

Pud jedinečnosti
Proč tolik prahneme po výjimečnosti? K čemu ji vlastně potřebujeme? Nakonec, od zvířat se zase tolik nelišíme. A zvířatům stačí k životu jen reprodukce a instinkty. Tak v čem je to u nás jiné?
Ve skutečnosti to tak jiné není. I zvířata podléhají určitému procesu unikátnosti. Alfa samci bojují o vedení skupiny a možnost spáření. A zatím co alfa samci dosáhnou důležitého bodu, ti ostatní jsou odsouzeni k připojení do cyklu života a smrti. V přírodě to nazýváme přirozeným výběrem, který analyzoval Charles Darwin.
Možná právě pohled do přírody a její krutosti v nás vytváří toto nutkání, vymanit se z nekonečného koloběhu života a smrti a být něčím víc, než jen kusem masa, jehož cílem je pouze předat DNA další generaci a zemřít. Čelit realitě s pocitem, že prakticky na ničem, co uděláme, nezáleží, může být pro sebeuvědomělé bytosti demotivující a frustrující. A tak se snažíme o to, aby naše životy a naše schopnosti byli něčím víc, než jen pudem přežití v krutém světě.

Budování chaosu
A zatím co, jedni se realizují skrze budování civilizace, vývojem technologií nebo léků, jsou tací, kteří trpí svou fádností na tolik, že je pro ně nesnesitelná. Tato motivace přichází obvykle s pubertou, kdy nám náš mozek dává najevo, že hrát si s hračkami u máminy sukně již nestačí a že je potřeba dosáhnout na vyšší cíle. Tím nás samozřejmě informuje o tom, že bychom měli začít hledat partnera, budovat zázemí, či vytvořit podmínky pro výchovu dětí. To je všechno je unikátní, ale může to dělat každý. Může to dělat váš nejlepší přítel i nejhorší nepřítel. Váš soused i lidé, které absolutně neznáte. A komu z vás by tohle v životě stačilo?
Náš svět se změnil a donutil naše priority přehodnotit. Již dávno není povinností, jen si najít partnera a rozmnožit se. Dnes se dá budovat zázemí, kariéra i civilizace ještě před tím, než dojde k samotnému procesu páření. Máme tak více času na to, dokázat si, že jsme výjimeční, nebo pochopit, že výjimečnost nemusí být nutná pro život. Samozřejmě, že pozdější reprodukce nabízí jiná úskalí pro moderní společnost, ale to už naleznete v článku Kdy nemít děti.

Pocit výjimečnosti
Jenže, co s lidmi, kteří nedokáží svými schopnostmi vyjít na světlo světa? Jejichž schopnosti a možnosti nejsou v žádném ohledu oslnivé? Ti si připadají jako zbytečné bytosti, které zkrátka neuspěli. I na tomhle principu je mimo jiné, založena třeba soutěž miss krásy, nebo ***** má talent, případně že ***** hledá superstar a podobné soutěže. Prostě umožnit dalším lidem zkusit svůj talent rozvinout nějakým směrem a dostat se tak do povědomí širší veřejnosti.
A pak tu máme lidi, kteří chtějí být výjimeční, ale nevědí jak, nebo prostě nemají takový talent, jaký by chtěli. Myslí si, že jejich existence je bezcenná a zbytečná a že jejich jediným východiskem je čekat na smrt, protože nic jiného je v tomto životě a světě nečeká. Možná si najdou partnera a budou žít svůj nudný a fádní život a nikdo o nich nikdy neuslyší, ani nebudou vědět, že někdy žili. A když žijete v takové pochmurné představě, může přijít zázrak.

Zázrak na počkání
Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli nemůžete mít potenciál nebo dar k věcem, které nemusí nutně souviset s fyzickým světem? Že váš účel může spočívat v něčem jiném? Třeba možnost vidět a komunikovat s mrtvými. Nebo pojmout mimosmyslové schopnosti. Být takovým Spider-manem nebo Hulkem. Mít svůj vlastní tým Avengers.
A pak se to jednoho dne stane. Lusknete prsty a někdo blízko vás zemře. Chvíli uvažujete nad tím, jestli to může mít spojitost? Přece není možné někoho jen tak zabít lusknutím prstů. A tak se chcete přesvědčit. Chodíte po městě, luskáte prsty a čekáte, jestli někdo nezemře. Děláte to to minutu, pak hodinu, pak den, pak týden a pak měsíc. A pak se to stane.
Lusknete prsty a stařenka, která byla kousek od vás, prostě najednou zkolabuje. A zatím co se kolem stařenky dělá hlouček lidí ve snaze ji pomoci, vy začínáte přemýšlet nad tím, jak úžasná je vaše moc. Stalo se to už dvakrát a to nemůže být náhoda. Je jasné, že svou schopnost zatím neumíte ovládat a proto se to nepodaří vždy. Ale až se ji naučíte ovládat, mohli byste být nejmocnějšími bytostmi na světě. Lusknutím prstů budete moci rozhodnout o životě a smrti.

A tak trénujete svou schopnost. Soustředíte se na určité lidi, kteří by podle vás měli zemřít a luskáte jako o závod. Dlouho se nic neděje, jenže pak přijde zpráva, že včera zemřela paní, která bydlela nad vámi. Byla to hodná paní, která nebyla ani tak stará, ale prostě se to stalo. A pak bum, naproti vašemu domu zemřel pán, co tam bydlel skoro 70 let. Začnou umírat lidé ve vašem okolí, ale ne ti, které jste zabít chtěli. Začnete si uvědomovat, že vaše moc je až příliš silná a že ji nedokážete ovládat tak, jak byste chtěli. A tak se rozhodnete skončit. Už nikdy nebudete luskat prsty, protože nechcete být zodpovědní za životy dalších nevinných lidí.
Je vám tento scénář povědomý? Asi ne. Pokud ale zaměníte například lusknutí prsty za schopnost předvídat budoucnost, a mrtvé za lidi, jejichž osud jste úspěšně přečetli, možná už budete doma (obrazně i doslovně).

Náhoda v konzervě
Ano, není to schopnost, ale náhoda a potřeba výjimečnosti, která v nás utváří pocit, že disponujeme schopností, kterou ve skutečnosti nemáme. Je to jednoduché. Události, které prožíváme, se v nás vždy nějak spojují s emocemi. Čím silnější je emoce, tím silnější je i spojitost. A když si úspěšně vytvoříme několik spojitostí, naše mysl pak podle vzorce začne vyhledávat podobné události, které se v minulosti již někdy stali. A pak už je celkem jednoduché, vytvořit si v sobě sugesci, že schopností opravdu disponujeme. Často v tom samozřejmě hrají roli i psychologické potíže, mezi které můžeme zařadit opravdu pestrou škálu různých syndromů a psychických nemocí. Nejčastěji však schizofrenie.
Potíž je v tom, že když už si jednou vytvoříme představu o své unikátnosti, velmi těžce se ji pak zbavujeme. Hledáme vzorce prakticky za každým rohem a krokem a každá další spojitost v nás utvrzuje fakt, že danou schopnost máme. A to obvykle na tolik silnou, že si můžeme začít vytvářet určité fiktivní události jen za tím účelem, abychom sami v sobě dál živili tuto představu. V tu chvíli si už obvykle dotyčný odmítá přiznat, že by jeho schopnost mohla být jen výplodem fantazie a hodlá se za ni rvát zuby nehty, aby podpořil vlastní utkvělou představu o existenci vlastní jedinečnosti.

Živá šťáva
Podobně to funguje například s UFO, paranormálními jevy, atd. Lidé přecházejí k fantazii, protože realita je pro ně příliš obyčejná a život nenabízí vzrušení, jaké by si představovali.
Před časem jsem napsal článek o energetických upírech, Energetický drákula. Zde je například dobře patrné, jak funguje naše představivost v kombinaci s psychikou a jak jsme schopni si vytvořit utkvělou představu něčeho, co vlastně neexistuje.
Pokud bereme v úvahu, že přijdeme do kontaktu s osobou, jejíž přítomnost je nám nepříjemná, reaguje náš mozek jistou obranou formou. Snaží se nás chránit před nepříjemnostmi. Jenže naše povinnost nebo slušné vychování nám neumožní udělat to, co bychom v dané situaci chtěli. Tím vytváříme stresovou situaci. Může se jednat o známého, kterého prostě nemůžeme rovnou poslat do prdele, nebo kolegu v práci, se kterým zkrátka musíme vydržet.
Výsledkem pak je, že se cítíme unavení a vyčerpaní. A když k tomu přidáte fakt, že se tak cítí i ostatní, máte na světě vzorec energetického upíra. Realita je ovšem taková, že nejde o nic nadpřirozeného. Cítit se unavení a vyčerpaní po stresové situaci je zcela normální. Ale je to právě ta stresová situace, která v nás umocňuje pocit, že musí jít o něco víc. Že to nemá jen obyčejné vysvětlení.

Sen a já
Ale to, co v nás nejvíce budí dojem nadpřirozena, jsou naše sny. O nich jsem už psal článek v Teorii mysli, Sny. Takže teď to pojmu stručně.
Sny jsou odrazem našeho vlastního já. Naší skutečné psychiky a našeho podvědomého já. Když zemře někdo nám blízký, je pochopitelné, že ztrátu naše podvědomí kompenzuje právě ve snech. A právě ve snech má naše mysl přístup ne jen k plnému potenciálu naší mysli, ale i k představivosti a fantazii. Není tedy pro náš mozek složité, vytvořit scénář, který si vlastně přejeme a kterému bychom chtěli věřit.
A tak se například stane, že ve snu uvidíme zemřelou osobu v určité situaci. Mnohdy může jít například o rozloučení, čímž mozek kompenzuje fakt, že jsme nedosáhli takového rozloučení, jaké bychom chtěli. A to je právě ten problém. Pokud se ve snu realizuje něco, co si moc přejeme, je pro nás jednoduché, si spojit tuto fikci s realitou. Výsledkem je pak to, že si v sobě opět vytvoříme sugesci nadpřirozeného jevu, kdy věříme, že mrtví za námi chodí ve snech a pomáhají nám, nebo s námi chodí komunikovat, protože to nestihli před smrtí. Ve skutečnosti je to ale naše přání, aby tomu tak bylo a proto se této představy tak moc držíme. Kromě jiného nám to pomáhá věřit ve fakt, že smrtí nic nekončí a že zemřelí nám dávají o sobě vědět, že jsou šťastní a že je vše v pořádku. Bohužel, je to pouze kompenzace našich pocitů.
Ale pokud bychom brali v úvahu, že to tak opravdu může být, jak poznáte, že se jedná o skutečnost a nikoli o snový konstrukt, když naše mysl má přístup naprosto ke všemu, co si myslíme nebo víme?
Samozřejmě nepoznáte. Celé koncept je tak založen pouze na určité vnitřní víře a přání, aby se fantazie stala realitou. Když však ztratíme přehled o tom, co je sen a co skutečnost, velice rychle se můžeme ztratit v záplavě představ, jakými mohou být často paranormální jevy.

Výjimečný svět
Realizovat v dnešním moderním světě svou jedinečnost je určitě náročnější, než tomu bylo dříve. Vyšší populace, větší konkurence, nižší množství způsobů, jak se prosadit. To vše vede k tomu, že stále více lidí trpí pocitem nedostatečné osobnosti. Tento syndrom může podpořit vznik určitých psychických potíží u jedinců.
Někteří tento syndrom kompenzují například omamnými látkami nebo snahou se prezentovat fantastickými představami v realitě. Nejlepší způsob, jak se tomu vyhnout, je uvědomit si, co je sen a co je realita. Pokud ale někdo chce věřit ve svou výjimečnost skrze fantazii, tak je téměř nemožné, mu vysvětlit, že fantazie není realita. Fakt je zkrátka takový, že bez odborné pomoci si jedinec nedokáže uvědomit rozdíl mezi realitou a fantazií.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama