Morální šikana

11. listopadu 2017 v 18:59 | Jack Godman |  Morální šikana

Morální šikana


Tenhle článek píšu jako určitou snahu o to, otevřít lidem oči, a zkusit pochopit problematiku z širší perspektivy. Nebo ještě lépe, pochopit, zda reakce vůči malému klukovi mohou být morálně akceptovatelné. Vítejte ve Skryté pravdě.

Následníci
Nejprve bych Vás chtěl obeznámit s problematikou, které se tento článek vlastně bude týkat. V minulosti jsem psal článek o osobě Mike Pán a s ním spojené problémy. Tyto problémy se mohou týkat hlavně toho, že mladí, nezkušení a tak trochu i méně inteligentní jedinci, mohou vidět v Mikovi vzor a napodobovat ho. Jedním z nich je i 14 letý kluk, který se prezentuje jako Ondřej Onanys Jaroň. Alternativně ho můžete najít pod názvy OndrysJePan, nebo OndrysJeKing, atd.
Ve svých videích se dosti důrazně zastává právě osoby Mike Pán a podporuje jeho bludy, dokonce i ty, o kterých se dá jasně prokázat, že jsou vymyšlené. Fakt, že si tento mladík není schopen zjistit základní informace o svém idolu a věří pouze informacím, které se dostává pouze z videí svého vzoru, značí jistou dávku ignorace a nižší inteligence.
Ve svém článku o Mike Pán jsem se o Ondřeji letmo zmínil. I když, pravda, jsem ho trochu podcenil. Doufal jsem, že jedna studená sprcha bude klukovi stačit k tomu, aby přišel k rozumu nebo alespoň dokázal prozřít přes závoj lží a výmyslů ze strany Mike Pán. Chvíli to dokonce vypadalo i nadějně, protože své video i smazal. Netrvalo ovšem moc dlouho, a kluk se začal prezentovat znovu a dokonce mnohem ostřeji, než v prvním videu. Ne jen, že stále podporuje prokazatelné lži, ale sám začíná vytvářet své vlastní. Je tedy jasné, že ani slušná a rozumná konverzace, ve které se mnoho lidí snažilo Ondřejovi otevřít oči a ukázat skutečnost, ani neúspěch či nedostatek diváků, ho zkrátka nedokázali správně nasměrovat nebo ho jakýmkoli způsobem poučit.

Kdo je kdo
A právě tady nastává chvíle jisté kontroverze. Špička ledovce byla taková, že se začal vyhrazovat cíleně proti Petru Vojnarovi, který pravidelně točí videa o Mike Pán, ve kterých jeho lži uvádí na pravou míru a obvykle je podpoří nezvratnými důkazy. Díky tomu, že ho jednou Vojnar ve videu zmínil jako odstrašující příklad, se Ondřej pustil do Vojnara stylem, silně připomínajícím Mika. Urážky, nesmysly, lži a bludy, po kterých následovala i komunikace, ve které se pokoušel psát i jeho ženě.
Ne jen tím, začalo mnoho lidí na Ondřeje útočit a psát mu, od posměšků, přes urážky. To nakonec vedlo k rozdělení lidí na dva tábory. Jeden tábor se snaží morálně hodnotit kluka s tím, že ve 14 letech nemůže mít dost rozumu na to, aby pochopil, co dělá. Druhý tábor se napříč tomu, drží starého rčení, oko za oko, zub za zub. Ale která z těchto dvou komunit se na problém dívá skutečně objektivně? A je to vůbec morálně akceptovatelné?

Když jsem byl malý
Pojďme si to projít od začátku. Je pravda, že ve 14 letech, kdy s dítětem cloumá puberta, hormony a emoce jsou na maximu, je složité, vyznat se sám v sobě, na tož v jiných lidech. V tomto věku je za dítě plně odpovědný rodič a s tím samozřejmě platí, že co udělá dítě, za to nese odpovědnost právě zákonný zástupce. Může být však reálné, že rodiče o jeho aktivitách neví, což může být úzce spojeno právě s tím, proč Ondřej dělá to, co dělá. Ale k tomu se teprve dostanu.
Na druhou stranu, je složité říct, na kolik jsou jeho aktivity přístupné veřejnosti. Dnes, v plně digitální době, je prakticky vyloučeno, aby někdo z jeho spolužáků nevěděl o tom, co dělá. A od spolužáků se videa propojují dál přes sociální sítě k lidem, kteří jsou zodpovědní. Jenže co se zodpovědností, když je to problém, který se vás netýká? Škola se na to může dívat rozdílně, stejně jako rodiče spolužáků. Ale dokud to nebude problém, nikdo to řešit nebude.
Ale zpět k jeho věku. I když 14 let opravdu není moc, je potřeba si uvědomit, že to není zase ani tak málo. Je to přelomový věk, když už dítě musí začít přejímat odpovědnost za své činy. Výběr střední školy, trestní odpovědnost, oficiální vstup do sexuálního života. Zkrátka všechno co udělá, už se může na jeho životě podepsat. Nemluvě o tom, že jsou místa, kde 14 let znamená už plnou dospělost. Netvrdím, že přístup rozvojových zemí je správný, ale fakt, že učíme děti, že do 18 let si mohou dělat, co chtějí, také ne.
Takže jednodušeji řečeno, 14 let je dost vysoký věk na to, aby dítě pochopilo důsledky svých činů a aby se dokázalo rozhodovat zcela samostatně. Mentální nezpůsobilost je samozřejmě zcela jiný problém. Ale v takovém případě, zvláště pokud je důvodné podezření, že by dítě mohlo být nebezpečné samo pro sebe, mu nemůže být poskytnut nekontrolovaný přístup k něčemu, co by mohlo být chápáno jako způsob ohrožení.

Mike a já
Ondřej má tendenci zcela ignorovat zřejmé. To znamená, že buď věří tomu, co Mike říká, nebo si nechce informace ověřit právě ze strachu, že to co by zjistil, by znamenalo potvrzení lží, což by činilo lháře i z něj. Pro mnoho lidí tak přichází v úvahu jen dvě cesty. Hrát to dál, nebo se omluvit. Lidé se však zpravidla neomlouvají, tím ne, pokud se snaží o egoistické pojetí reality. Takže Ondřej musí nebo chce dál věřit, že to co Mike říká, je 100% pravda. A pokud ne, musí informace upravit tak, aby se shodovaly.
Ondřej také evidentně touží po pozornosti, která se mu nedostává od jeho blízkých. Tento projev je dobře vidět i u Mika, ale u něj je plně rozvinutý v duševní poruchu. U Ondřeje se zatím projevuje jen v základní formě. Ale co se může s Ondřejem stát, když to nikdo nebude řešit? Když necháte blázna, aby si myslel, že je blázen, pomůže mu to? Jistě že ne. Když se nechá Ondřejovi dostatečný prostor, bude sám sebe ve své pozici pouze utvrzovat, což ve výsledku přinese jen další psychicky labilního psychopata, silně podobného Mike Pánovi. A to si myslím, že nechce nikdo. Nechat tedy Ondřeje na pokoji a nevšímat si ho, je tak vlastně paradoxně horší, než mu pozornost věnovat a pokusit se ho napravit.
Je potřeba pochopit, že Mika Pána tady máme jen pro to, že se mu v mládí, kdy se mohlo všechno změnit, nikdo nevěnoval. Nikdo ho nevedl ani nevychovával. Všechno by mohlo být úplně jinak, kdyby se někdo pokusil Mika přivést na lepší cestu. Bylo to právě to, že ho všichni ignorovali. Nikdo z jeho okolí si nejspíše nikdy nedokázal představit, že až dospěje, může se stát poměrně nebezpečným psychopatem. A stejné je to i u Ondřeje. Teď si spousta lidí myslí, že je mladý a že může časem přijít k rozumu. Nabádají, ať ho lidé nechají na pokoji a dají mu prostor k sebereflexi. Ale co když tu sebereflexi nezíská a bude i nadále sledovat kroky Mika? Co když si říkáte to stejné, co si říkali lidé o Mikovi? Co když dát bláznovi prostor není řešení, jak blázna vyléčit?

Cesta pravdy
Je tedy naprosto jasné, že skupina, která zastává, aby bylo s Ondřejem nakládáno jako s nemocným dítětem, zastává morálně správný názor, ovšem reálně se špatnou myšlenkou. Tato myšlenka totiž zahrnuje fakt, že mu mohou rodiče nebo kompetentní úřady pomoci. Pokud ovšem tato forma pomoci selže, nic Ondřeje nezastaví v tom, aby se opravdu mohl stát druhým Mike Pánem.
A protože existuje skupina, která se staví proti aktivitám Mike Pána, musí si být členové vědomi faktu, že existuje reálná pravděpodobnost, že se ho pokusí někdo napodobit. Nelze tedy bojovat jen s Mikem jako takovým, ale i s propojenými hrozbami, které samozřejmě zahrnují i možné následovníky.
A teď se bavme jako realisté. Každý ví, že Mike nepůjde do vězení, protože není možné ho přímo spojit s aktivitami Pojištění na pokuty. A nelze ho ani přímo odstranit. Tedy ne, pokud se bavíme o nenásilných řešeních. Jediná možnost je, že by Mike mohl jít na pár měsíců na psychiatrii. Ale i to je poměrně složité a zahrnuje mnohaleté soudní dokazování a psychiatrických analýz a posudků. Zkrátka Mike v nejbližších letech nezmizí ani z ulic a ani z videí na youtube. Taková je realita.

Záhada hlavolamu
Ale zpět k Ondřejovi. V první řadě by tedy měli být informováni rodiče, případně úřady k nápravě situace. Pokud se to podaří, má kluk reálnou šanci, že může být zcela normálním členem civilizované společnosti.
Pojďme se teď ale podívat, co se stane, když tento druh pomoci selže? A je dost pravděpodobné, že tento druh pomoci selže. Co potom? Nechat kluka, ať se koupe v iluzi svého vzoru? Dát mu prostor, aby se mohl víc a víc stávat svým vzorem? Doufat a věřit, že snad jednoho dne neskončí stejně jako Mike? Že snad přijde k rozumu a pochopí, co dělá špatně? Spoléhat se na to je šance asi 1 : 10 000.
Proto je tu i druhý přístup. Tedy ten, který zahrnuje psychický nátlak a šikanu. Může se to zdát nemorální a nelidské, jenže je potřeba se na problém podívat z širší perspektivy.
Dělal jsem článek o šikaně, takže jsem si moc dobře vědom, jak může problém skončit. Teď se ovšem nebavíme o jedinci, který je terčem posměchů a urážet jen pro to, že jeho rodina je sociálně slabší a nemůže si dovolit kopit svému dítěti nejmodernější technologie, nebo že je dotyčný outsider, protože se nechce nechat zatáhnout do aktivit svého okolí, protože jsou mu nepříjemné. Teď se bavíme o dítěti, které mělo prostor pro sebereflexi a které k tomu dostalo více než dost příležitostí. Dítě, které možná naivně fandí pochybnému idolu, ale kterému byli předloženy fakta, důkazy i rozumné argumenty. Takové, které si mohl sám ověřit a zjistit, že jeho vzor je opravdu jen lhář a podvodník. Spousta lidí, včetně mě, byla ochotna s ním celou problematiku projít a vysvětlit nejasnosti. Poukázat na skutečnosti.
Ondřej se ale rozhodl tento fakt záměrně ignorovat. Fakta odmítá přijmout a i nadále se chce angažovat v roli Mikiho fanouška. Takže se nedá mluvit o šikaně v pravém slova smyslu. Právě naopak. Skutečnost, že k Ondřeji lidé přistupují jako k dospělému a nutí ho čelit reálným důsledkům jeho rozhodnutí, ho může donutit k sebereflexi, aby pochopil, že tahle cesta nemusí být zrovna ta správná a přínosná pro jeho život. Když se k němu budou lidé chovat jako k dítěti a nebudou si ho všímat, tu pozornost si prostě bude vynucovat. Ale když tu pozornost bude mít a nezvládne tlak okolí, snáze pochopí nesmyslnost svého rozhodnutí. Není to samozřejmě 100% řešení, ale má vyšší pravděpodobnost úspěchu, než mu dát prostor, aby se mohl víc a víc vžívat do role psychicky labilního sociopata. Mějte na paměti, že Ondřej měl na výběr a zvolil si sám a zcela dobrovolně.

Dilema
Samozřejmě, že i komunikace a napadání Ondřeje by mělo mít jistou konstruktivní formu. Čisté nadávky nebo urážení bez kontextu se asi minou účinkem. Jsem samozřejmě také pro to, aby, když už Ondřej pochopí, že udělal chybu, měl klid a věděl, že nejde o jeho osobu, ale jen o jeho jednání a přístup.
Rozhodně není nutné, aby se každý člověk nutil do něčeho, co je mu nepříjemné, nebo na čem se nechce podílet. Pokud je to pro vás z jakéhokoli důvodu morálně neakceptovatelné, je to čistě na vás. Ale také není na místě, moralizovat ostatní a nutit je k přijetí vlastního úhlu pohledu.
Dnes jsem rozebral obě varianty a ukázal, že nic není jen černé a bílé. Doufám, že si z toho někdo dokáže něco vzít a hlavně přijmout realitu takovou jaké je. Bylo by fajn, věřit že Ondřej prostě dostane rozum a pochopí, co dělá špatně. Ale realita je jasná. Takhle jednoduché to prostě není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama