Strach a zloba

22. dubna 2017 v 16:26 | Jack Godman |  Strach a zloba

Strach a zloba


Poslední článek o emocích se ukázal být velmi dlouhý a obsáhlý. Proto jsem se rozhodl, že bude lepší celý článek rozdělit, aby byl lépe stravitelný. Vítejte ve Skryté pravdě.

Kdo se bojí
Strach je velmi důležitou emocí, která definuje ne jen naše místo na světě, ale je i základem instinktu přežití. Strach je vlastně něco jako spouštěcí mechanismus. Pokud se nám něco stane, náš mozek si událost uloží do paměti, a pro snadnější pozdější použití je spojí s konkrétní emocí. Například, když budeme trávit chvíle s nějakou osobou a budeme při tom poslouchat konkrétní hudbu, náš mozek si uloží oba vjemy jako celek. Takže když později posloucháme konkrétní hudbu, okamžitě se nám vybaví vzpomínka na osobu, případně naopak, osoba vyvolá vzpomínku na hudbu.
Se strachem to funguje stejně. Řekněme, že poprvé v životě vidíte oheň. Při snaze se ho dotknout se však spálíte. Nervové buňky dají jasný signál mozku, který vyhodnotí stav jako nebezpečný. Takže když příště uvidíte oheň, automaticky se vybaví vzpomínka na poranění a projeví se emoce strachu, který vám brání udělat znovu stejnou chybu - tedy vyhnout se dalšímu poranění.

Znásilnění 2.0
Trochu jiné je to ve spojitosti se silnou stresovou situací. Respektive se situací, která se nedá předvídat. Například žena chodí už 10 let do práce stejnou cestou, ale v jednom případě ji přepadne a znásilní cizí muž.
V takovou chvíli dochází ke zkratu. Mozek se snaží vytvořit spojitost. Vytvoří si tedy spojitost z jediných informací, které má a vytvoří si ochranou emoci, která má pomoci se podobné situaci vyhnout. Jenže problém je v tom, že situace byla náhodná. Pravděpodobně si vytvoří spojitost s cestou a žena bude mít trvalý strach touto cestou do budoucna jít. Takhle vznikají tzv. posttraumatické zážitky.
Mozek může v této situaci samozřejmě reagovat různě a může si vytvořit i zcela nelogické spojitosti, jako strach z otevřených prostor, strach z mužů, strach z pohlavního aktu, strach z hlasitých vjemů, atd. Je složité říct, jak přesně si mozek spojí události, byť jen náhodné. Psychiatrie může řešit pouze následky.

Izolace objektu
No, pojďme se teď podívat na trochu zákeřnější případ. Tedy případ, který není pouhá náhoda, ale má své vzorce. Příkladem může být třeba domácí násilí, ale také šikana ve škole.
Zde už se totiž nejedná o náhodnou událost, ale o systematickou událost, která se neustále opakuje. Jak bude náš mozek v takovém případě reagovat? Řekněme, že dojde k šikaně, takže mozek si spojí nepříjemnou událost s konkrétní osobou. Strach automaticky vytvoří nutkání se této osobě vyhnout. To však není možné, protože agresivní osoba sdílí 90% společného prostoru ve škole. Díky tomu se vytváří sevřený strach. Je to typ strachu, který je tvořen dvěma nebo více faktory. Můžeme říct, že dítě má jednak strach z agresora, ale také má strach z porušení pravidel a následného trestu. Je to situace, jejíž řešení vytváří další nepříjemné situace. Jít do školy a čelit agresorovi je proti přirozenosti. Mozek se zkrátka snaží automaticky vyhnout špatným skutečnostem. Jenže nejít do školy je další problém, protože dítě má vytvořenou spojitost, že porušení pravidla znamená trest od rodičů.
Strach v dítěti začne narůstat a mozek nedokáže najít řešení problému. Bavme se teď o skutečnosti, že dítě stále myslí jednodušším způsobem, takže jeho mysl nebude vytvářet komplikované možnosti. Strach na dítě působí dlouhodobě a vytváří se stres.

Stres a jiné potíže
Stres je tedy takovým produktem dlouhodobého působení strachu na jedince, bez možnosti najít řešení.
Možným řešením by pro dítě bylo, kdyby problém nahlásilo, jenže agresoři s touto možností počítají a tak vytvoří v oběti další spojitost. Pokud problém nahlásí, bude na něj agresor ještě horší, což mozek opět vyhodnotí jako potencionální hrozbu. To je důvod, proč se oběti násilí obvykle nesvěřují.
U silnějšího jedince by se mohla místo stresu, projevit agrese, ale o tom až trochu později. Lidský mozek není stavěn na dlouhodobé působení stresu. Proto máme instinkty, které nás mají chránit před nebezpečím. S tím se však nepočítá v moderní společnosti, protože moderní společnost má být civilizovaná, ve kterém není pro podobné praktiky místo. Dítě tak stále chodí do školy a je vystaveno stéle silnějšímu stresu.
Kritický moment je individuální a hodně záleží na psychické odolnosti. Jedinec se silnější vůlí dokáže stresu odolávat mnohem déle než jedinec se slabší vůlí. K tomu moc nepřispívá ani omezená produkce hormonu serotonin, což je bohužel genetický problém. Takoví lidé spadnou do stresového myšlení daleko dříve než ostatní jedinci. Pak vzniká jev, zvaný deprese.
Důsledky dlouhodobých stresových situací na lidskou mysl budu rozebírat v samostatném článku, takže pokud jste se nedočetli k potřebným informacím zde, jistě se k nim dočtete v některém z dalších dílů.

Dám dělovou ránu
Jak se to má s agresí? Hněv patří mezi další základní emoce, které určují ne jen naše postavení v živočišné říši, ale také díky němu přežíváme. Agrese je spouštěna stejně jako strach, určitou situací. Mozek nejprve vyhodnocuje situaci. Pro snadnější vyhodnocení využívá náš mozek princip, který jsem uvedl na začátku, emoce spojená s konkrétním prožitkem. To v zásadě usnadňuje vyhodnocení podle vzpomínky a umožní reagovat daleko rychleji.
Pokud tomu tak není, začnou naše orgány pracovat rychleji, aby poskytli co největší výkon našemu mozku. Pokud je riziko velké, zvolí mozek emoci strachu. Ale pokud je riziko přijatelné, využije emoci agrese.
Pokud k tomu dojde, dá mozek pokyn ke zvýšené produkci adrenalinu a rychlejšímu prokrvování svaloviny. Společně s tím se utlumí některé části mozku, včetně citlivosti nervů. Tím se tělo připraví k boji. Mozek v tu chvíli využívá jen zlomek svých možností. Proto, když jste naštvaní a dostanete se do souboje, stává se, že si zkrátka nevybavíte některé vzpomínky, nebo že si uvědomíte, co děláte, až ve chvíli, kdy adrenalin v krvi poklesne. Laicky se tomu říká zatmění, zuřivost a bývá často velmi nebezpečná. Přes to je agrese základ našeho přežití, a když dojde k nejhoršímu, cílíme automaticky k pravidlu "silnější přežije". V ideálním případě je slabší jedinec donucen k ústupu, v horším případě je slabší jedinec odsouzen k smrti.

Kluci v akci
Není se čemu divit, že agrese nás provází už od počátku. Prioritně jsou pak samci ve velké většině instinktivně řízeni k agresi mezi sebou. Ve chvíli, kdy dojde ke konfliktu zájmů, nastává problém a muži jednají agresivně s touhou ukázat svou dominanci a ponížit nepřítele. Pokud se to týká dvou kluků ve škole, není to tak hrozné. Pokud se to týká dvou národů, může být výsledek o dost horší. Například kohoutí zápasy jsou velmi brutální zábavou, protože jeden kohout se snaží druhého instinktivně zabít.
Muži tedy agresí řeší mnoho problémů, protože je to prostě nejjednodušší. Tedy ne že by to bylo jednoduché, ale jak už jsem psal v prvním článku, je jednodušší nechat se ovládat emocemi, než se snažit emoce ovládnout. Z toho vyplývá, že čím je muž emotivnější, tím horší může být jeho sebeovládání.
Boj o vedení smečky, demonstrace síly, souboj o lepší samici k plození potomka, prosazení názoru, kompenzace vlastní nedokonalosti, vlastenectví a hrdost. To všechno vede samce k tomu, aby jednali agresivně. Během let jsme si pro to vytvořili spoustu prostředí. Od válečných plání, po zápasnické ringy a všechno mezi tím. Prakticky jakýkoli druh násilnosti, který vás napadne, už někdo zrealizoval.

Zuřivá fúrie
Muži jsou zkrátka od přírody nuceni k tomu, aby se prosazovali agresí. Tento trend přežil i přes značnou snahu o eliminaci aktů agrese ve světě. Jaké překvapení, že ani po desetitisíci letech spolu národy nechtějí přestat bojovat a prakticky každý muž se někdy během svého života dostal do násilného konfliktu.
Jak to ale mají ženy? Jsou to opravdu takové běsnící fúrie, jak jsou popisovány v mnoha hospodských historkách?
K samičímu pohlaví byla příroda trochu štědřejší, hlavně co se týče intelektu a schopnosti řešit konflikty. Ne jen, že ženy mají snížený práh bolesti (nejspíše z důvodů porodu), ale umí hledat řešení na místech, kde by muži vše řešili násilím. To je jistá výhoda ale i nevýhoda, protože to byl právě tenhle druh myšlení, který ženy odsunul na druhou kolej. Nakonec ženám nezbylo nic jiného, než se naučit využívat mužských slabin, hlavně pak, když chtěli hrát významnou roli v dějinách lidstva. Zkrátka, jakkoli rozumné řešení nebylo v souladu s jednoduchostí a přímostí, jakým muži dokázali své konflikty řešit. Nedostatek agrese a snaha o demonstraci sil vedlo ženy k tomu, že se po velmi dlouhou dobu řadili mezi hloupější tvory s nižšími právy, mnohdy s vůbec žádnými právy.

Strážce života
Žena má tedy jasně definovanou pozici. Daleko přesněji definovanou, než muži. Muži stačí předat ženě genetický materiál a může jít dál. Do dalšího plození si pak teoreticky může dělat, co chce.
Žena to má složitější. Instinktivně je řízena jako matka a ochránkyně, takže její práce nekončí pouze u početí dítěte. Musí ho nosit, dokud neporodí. Následně má dalších zhruba 10 let k tomu, dítě vychovat, naučit samostatnosti a také schopnosti přežít. Naštěstí mají lidé tendenci ke sdružování do skupin, či smeček, takže na to žena nemusí být vždy sama. Dnes je dokonce systém tak dobrý, že si žena může dovolit živit a vychovávat dítě sama bez partnera. Není to sice ideální stav, ale je možný. V dřívějších dobách by bylo pro ženu mnohem složitější, chodit na lov, vařit a současně se starat o dítě a zajistit také chod jeskyně.
Ovšem tak nevinné ženy také nejsou. I u nich umí převládnout agrese, tím spíše, že ženy jsou emotivnější, je pro ně složitější tento stav rozeznat a ovládat. Když přehlédneme sexistický souboj v plavkách v bahně, nebo čokoládě, který má sloužit jen pro pobavení mužské části obecenstva, snaží se ženy mužům vyrovnat. Ženy jsou kulturistky, boxerky, policistky, vojačky a neméně významné vražedkyně.
Základ u žen vychází z čistě přírodního zákona. Žena je ochránkyně. Má tedy potřebu ochraňovat. Tohle je prostě vrozený instinkt, který má jistým způsobem usnadnit výchovu dětí. Současně s tím žena ochraňuje vše, co k tomu patří, tedy ne jen zázemí a prostředky, ale také partnera. Pokud partnera z nějakého důvodu nemůže nebo nechce ochraňovat, cílí na potomka a zázemí, které je pro výchovu dítěte nezbytné. Pokud se tedy muž rozvádí se ženou, je logické, že partner již nebude zahrnut v oblasti ochrany a žena se bude instinktivně dále snažit zajistit zázemí pro své dítě. V jiných kulturách by žena prostě usekla partnerovi hlavu a získala vše, co bylo jeho. V dnešní době je soud poněkud komplikovanější záležitostí, ale i tak spíše preferuje práva žen. Krásný důkaz toho, že diskriminace není zase tak černobílá záležitost, jak ji preferují feministky.
Agrese žen je tedy více spojena s emocemi, z čehož vyplývá, že když se žena rozzuří, bude svůj hněv opravdu dávat najevo, dokud její city vůči muži nevychladnou. Proto jsou ženy považovány za zuřivé a nepředvídatelné bestie, před jejichž hněvem je lépe se ukrýt.
Ale abych nevychvaloval jen ženy, ochranářské instinkty mají i muži, i když, jak už to bývá, v jejich genech převládá agrese a ego, což znamená, že muži jsou motivováni trochu odlišně než ženy. Nejde tedy jen o to ochránit ale současně i ponížit a dát jasně najevo, kdo je silnější.

Agresivní dominance
Agrese je emoce, kterou se dá nejlépe naučit ovládat. Vyžaduje to sice cvik a praxi, ale je možné během konfliktu udržet střízlivé myšlení. Jinak je tomu ovšem u chronické agrese. Říká se, že chronická agresivita je nemoc. Je to skutečně tak?
Je potřeba rozlišit mezi tím, jestli je člověk agresivní úmyslně, či nikoli. Pokud je jedinec agresivní neúmyslně, je problém v produkci hormonů. Zkrátka dochází ke zvýšené produkci adrenalinu a testosteronu v kombinaci s dalšími hormony. Vzniká tzv. neovladatelná agrese. Takový jedinec jedná agresivně mnohdy i zcela bez příčiny. Jako počáteční impuls stačí cokoli, i sebemenší nepříjemnost. Funguje to podobně jako u Hulka jen s tím rozdílem, že agresor se nezmění v zelené monstrum. Tento problém se dá řešit terapiemi a také pomocí prášků. V některých kulturách je možným řešením i kastrace.
Opakem je agrese cílená a věřte nebo ne, mezi cílené agrese patří každá situace, kdy se člověk projevuje agresivně jen vůči konkrétním jedincům. Domácí násilí je například produktem cílené agrese, nikoli neovladatelné agrese. I cílená agrese se dá léčit, ale je to v principu složitější. Agresor se totiž projevuje agresivně vědomě a v takovém případě je kromě terapie i nutné, aby se agresor rozhodl svůj problém řešit dobrovolně. Kromě jiného vyžaduje i velkou dávku sebeovládání.
Mějte na paměti, že čím je jedinec emotivnější, tím je pro něj složitější své emoce ovládat a nemusí se to nutně týkat jen agrese. Klidně může jít i o pravděpodobnost k záletnickému chování, přebírání odpovědnosti za své činy, atd. Takže dámy, pokud se rozhodnete k emotivnímu partnerovi, měli byste si být jisté, že víte co od něj čekat. Ve chvíli, kdy se uchýlí k domácímu násilí, se už na výmluvy typu "Nevěděla jsem to", "Změnil se", "Dřív takový nebyl", zkrátka nehraje a vy dostanete přesně to, co jste si vybrali. Ve většině případech, je pak agrese výsledkem pocitu méněcennosti či jiných psychických problémů, které jsou obvykle způsobeny v dětství. Tento psychický stav se projeví jako potřeba, kompenzovat své potlačované emoce.

Žárlivost v praxi
Žárlivost je zajímavý emoční úkaz, objevující se i u zvířat, ne jen u lidí. Žárlivost vychází z kombinace strachu a agrese, lásku byste v tom hledali marně. Žárlivost vychází od základu z pocitu ohrožení, že vám chce někdo vzít něco, co váš mozek vyhodnocuje jako vaše vlastnictví, lidí nevyjímaje.
Žárlivost je vnímána jako nezbytná součást partnerství a pro někoho je dokonce v omezené míře i pozitivní důkaz lásky. Ne není. Žárlivost je zkrátka sobecká touha mít pod kontrolou něco, co pod kontrolou mít nelze. Každá lidská mysl je individuální a úžasná. Může se rozhodovat zcela nezávisle a realizovat své sny a představy.
Žárlivost je tedy emoce, která pomáhá chránit své vlastnictví. Jaké překvapení, že ženy žárlí častěji než muži. Na druhou stranu, rozdíl mezi mužskou a ženskou žárlivostí je celkem zásadní. Muž by měl být chladný a logický, jeho žárlivost je tedy řízena čistě hmotně nebo potřebou si dokázat své postavení. Touha vlastnit, mít pod kontrolou nebo ovládat. Typický mužský přístup, že? Co nejde ovládnout, to se musí zničit.
U žen je žárlivost komplexnější. I když jádro je stejné, způsob a přístup se liší. Žena také brání to co je její, ale brání to, protože buduje a protože ji na tom záleží a protože si vytváří citové pouto (způsob, jakým příroda vytváří spoj matka-dítě).
No, žárlivost se může ale také stát přítěží, jestli-že se v mozku odehraje něco trochu jinak. A tím jinak, myslím, špatně. Dojde k emoční nestabilitě a způsobu vnímání reality, což způsobí, že se náš pohled na okolí zcela změní. Lidé se stanou věcmi nebo mazlíčky, které je potřeba vychovávat a jasně definovat hranice. A jak nejlépe učit mazlíčka než technikou cukr a bič? Doslovně přeloženo, krásné řečičky a tvrdá pěst.
Paranoia a nízké sebevědomí zase naznačují, že každý bude definován jako potencionální nevěrník a každý rozhovor jako potencionální flirt. Lidi, vážně. Nízké sebevědomí do vztahů netahejte. Vybíjejte si ho v práci, na silnici, ve školce, ale doma musí být klid Smějící se Žádná výmluva není dost velká, aby omluvila zásah do soukromí kohokoli. A to i za předpokladu, že by vaše podezření bylo pravdivé. Dám vám radu: Jsme svobodomyslné bytosti, nepotřebujeme důkaz k tomu, abychom se mohli s někým rozejít. Využívejte intelekt a možná zjistíte, že důvod, proč partnerovi nebo partnerce nevěříte, je zakopán někde úplně jinde.

Věštci a budoucnost
V článku Svoboda a vězení jsem to nakousl, takže se k tomu chci vrátit. Lidé jsou z velké části řízeni emocemi, a ty vychází ze základních instrukcí. Ty jsou stejné u každého člověka. Co z toho vyplývá? Že lidé jednají podle stále stejných vzorců. Hoďte před muže atraktivní ženu a můžete si být jisti, že na ni bude zírat a možná se ji pokusí sbalit. Zabijte štěňátko před dítětem a rozpláče se (tohle je trochu extrémní příklad). Dejte muži impuls k reprodukci a bude se chtít pářit.
Je to velmi jednoduché a primitivní, protože emoce nás vždy vedou stejným směrem. Můžete se je pokus změnit, ale ve chvíli, kdy se necháte unést emocí, stáváte se předvídatelnými. Naučte se vzorce, zákon příčiny a následku, a můžete jednoduše analyzovat lidi a určit, jejich budoucnost.
Není v tom při tom vůbec nic nadpřirozeného či zázračného. Jsou to jen fakta a logika. A přesně na tomto principu předpovídali všichni věštci na světě, budoucí události. Je totiž rozdíl mezi osobou a civilizací. Zatím co jeden člověk se může řídit rozumem, drtivá většina se bude řídit emocemi. Nelze tedy změnit směr, kterým se naše civilizace ubírá.
Co se týče charakteru a osobnosti, ten má na vzorec vliv, sice minimální, ale má. Ovšem, čím více toho o dotyčném víte, tím pravděpodobnější a přesnější bude vaše analýza.
Výjimkou z pravidla představují lidé, kteří své emoce ovládají a používají rozum. Tito lidé se mohou díky způsobu uvažování stát vysoce nepředvídatelnými a neodhadnutelnými. Někoho to může děsit, někoho fascinovat, ale tím, že se vymykají běžným vzorcům, jsou tito lidé ve své podstatě stíny naší společnosti.

Další emoce
Smutek, závist, touha, atd., jsou složené emoce, které nás často doprovází. Muži nejsou tak emočně zatížení, takže údajně nebrečí, ale za to často touží po manželce bližního. Nebudeš lhát, nepokradeš. Myslím, že už většina z vás pochopila, kam mířím.
Nemám v úmyslu zrovna do tohoto druhu článků tahat církve a další teorie, ale neodpustím si malou vsuvku. Protože když se nad tím zamyslíte, biblická přikázání jasně říkají, potlač své emoce. Měj nad nimi kontrolu, ovládej se. Netuším, jestli přikázání opravdu přinesl Mojžíš jako vzkaz od Boha, nebo je napsal nějaký inteligentní člověk. Jasné ale je, že už před tisícem let si lidé byli vědomi toho, že nemusí jen slepě poslouchat své pudy a emoce, ale že mohou nad svými činy i uvažovat a dokonce i určit jejich následky.
Takže rozdíl mezi naší civilizací a tou starší, zase tak velký není. A i když je převyšujeme technologií, naše mysl je prakticky totožná a jsme schopni opakovat stejné chyby bez ohledu na to, kolikrát je naši předci udělali před námi.
Využívání intelektu místo emocí je tedy opravdu způsob, jak jistým způsobem regulovat a usměrnit náš život tak, aby se ubíral více směrem, kterým chceme, což nás ve výsledku dělá v životě šťastnějšími a spokojenějšími.

Článek bych zakončil citátem Mahátma Gándhího:
"Člověk je pro to člověkem, že je schopen sebeovládání."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Dáváte při rozhodování přednost emocím nebo rozumu?

Emocím
Rozumu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama